Služby na venkově je třeba omladit

Pustý venkov je dnes téměř samozřejmostí. Když jen projíždíte, v malých vesnicích si nemáte kde koupit svačinu ani kávu k osvěžení. Za tímto stavem ale nestojí změna v zákonech, jak místní rádi prosazují. Je to obyčejná lenost mladé generace.
Starší lidi, kteří provozovali zaběhlé malé obchůdky a hospody, odchází do důchodu a i když většina z nich ještě v penzi pár let činnost provozuje, už jsou trochu unavení, nechtějí se učit nové věci potřebné k vedení účetnictví a nemají ani finanční nouzi. Tak jsi jdou užívat zasloužené penze a jejich místo v poskytování služeb nikdo nepřevezme.

Pro mladé lidi je to neatraktivní způsob obživy. Jde o samostatnou práci, při které je potřeba nápaditost, poctivost, sebevzdělávání, trpělivost a schopnost dělat něco navíc.
A to se jim jednoduše nechce!
Tři obchody s potravinami zavřou, protože se neuživí. To tvrdí. A potom na stejně místo příjde mladý vietnamský pár, udělá si obchod s dvanáctihodinovou pracovní dobou sedm dní v týdnu a za dva roky z nájmu může přejít na odkoupení nemovitosti a podnikání ve svém.
A najednou to funguje. Mladá paní se stará dopoledne o prodejnu, její muž objede supermarkety, kde pořídí zboží levněji, než přímo od výrobce a potom jsou v obchodě spolu, nebo se střídají. Chovají se příjemně, i přes občasné aktivity kontrolních úřadů zvládají provozovat živnost jak se patří a vychovávají u toho i dvě děti.

Dalším příkladem je paní, co místo placení nájemního bytu ve městě, koupila několik let prázdnou cukrárnu. Po půl roce práce ji přetvořila v útulnou hospůdku. Na dvorku udělala romantické posezení. Ceny a nabídku přizpůsobila místním poměrům. Když v létě zahájila provoz, lidé si nosili židle z domova, protože bylo stále plno. A v té stejné vesnici to s podobným podnikáním zkoušelo před ní asi 5 dalších lidí a nikdo neuspěl.
Pro inspiraci si lze jít i do zahraničí, kde třeba malé venkovské pekárny nebo zelináři mají zaručený odběr zboží tím, že objednávku přivezou klientovi až domů.