Už nejsme malé děti!

Už od mala od svých ratolestí slýcháme, že už přece nejsou malé děti. Když jim je pět let, pousmějeme se nad tímto tvrzením. Ale co když jim je třeba třináct let? Jaký přístup k takto starému člověku je ten správný? Kolik zodpovědnosti zvládne? A naopak kolik péče potřebuje?
 
Má zkušenost je, že je to opravdu hodně individuální. Někdy si říkám, jestli by zvládlo dítě, které mám zrovna na starost, v tomto věku přejít přes přechod, kdybych nešla s ním. Jindy zapomínám, že mluvím s někým, komu je 13 let a přemýšlím, zda je vlastně možné vést takto zajímavý a dospělý rozhovor s tak mladou osobou. Takový puberťák může být v jeden moment skvělý společník a za okamžik nepochopitelný mimozemšťan, jehož jednání nemá žádné racionální vysvětlení.
 
Mně osobně se osvědčilo jednat s dětmi vždy narovinu. Nikdo nemá rád, když mu lžete. Když na něj hrajete nějaké divadlo, nebo ho prostě neberete vážně. A děti už vůbec ne! Vycítí vše mnohem lépe. To, jestli je máte rádi, jestli jste šťastní, nebo smutní, i to, že jim něco tajíte. Taková důvěra je důležitá v každém vztahu a v tom s dětmi především.
 
Na druhou stranu jsem nepoznala mnoho dětí, které by i ve svých 13 letech pohrdly palačinkami, pofoukáním bolístek, či účastí v super tajné hře o truhlu plnou pokladu.
 
Takže to vidím tak, že takový obyčejný puberťák potřebuje mít nějakou tu zodpovědnost, jasně daná pravidla, ale musí vědět, že když je potřeba, má se kam přijít schovat a na koho se obrátit.
 
A když se Vám povede najít společnou řeč, věřte, že největší odměna to bude pro Vás. V první řadě ubyde spousty stresu. Jako třeba co vás doma čeká po příchodu z práce, jestli barák vůbec ještě stojí, nebo jestli budete dnes trapní aspoň tak málo, abyste se dozvěděli, co se v životě Vašeho mladého dospěláka událo. Navíc je fajn se občas vrátit o pár let zpátky, zapomenou na to, že bychom měli dělat toto a tamto a jednou se prostě od srdce zasmát blbostem. A s kým se Vám to povede lépe než právě s Vaším milovaným puberťákem.